Když se řekne ovocná zahrada nebo sad, většinou si představíme jabloně, hrušně, slivoně, třešně a někde u plotu pár rybízů a malin. Nic proti nim! Ale je trošku škoda skončit jen u nich.

Jedlá zahrada může nabídnout mnohem víc. Ovoce, které v obchodě ani na trhu většinou nekoupíte. Plody, u kterých chvíli přemýšlíte, co s nimi, než zjistíte, že z nich může být výborný džem, povidla nebo kompot. Stromy a keře, které jsou krásné samy o sobě a zároveň nám dají pěknou úrodu plodů. A také chutě, které možná znáte z dětství, od babičky nebo z lahvičky se sirupem ukryté kdysi vzadu ve spíži.

Některé z těchto druhů byly dříve docela běžné, jiné jsme začali objevovat teprve v posledních letech. Spojuje je jedno – netradiční ovoce na zahradu rozhodně nepatří jen jako kuriozita. Často jde o odolné a poměrně nenáročné ovocné dřeviny, které dobře zapadnou do přírodní i moderní zahrady a kromě úrody nabídnou květy pro opylovače i potravu ptákům.

Takže pokud už máte tradiční jabloň vysazenou, pojďme se podívat trochu dál.

Dřín obecný – drobné ovoce z mezí i zahrad

‍Dřín obecný (Cornus mas) možná znáte spíš jako okrasný keř. Brzy zjara, ještě před rašením listů, se obalí drobnými žlutými květy, které lákají opylovače a patří k prvním nápadným dřevinám v probouzející se zahradě. Koncem léta je ale jeho ozdobou něco docela jiného – červené podlouhlé plody, dřínky.

Zralé dřínky mají výraznou sladkokyselou chuť připomínající višně, jen s trošku trpkým ocáskem. Záleží samozřejmě na odrůdě a stupni zralosti – nejlepší jsou opravdu měkké, plně vybarvené plody. Dají se jíst čerstvé, ale ještě lépe se hodí na džemy, sirupy, šťávy, kompoty nebo likéry.

Dřín je přitom poměrně skromný společník. Snese slunce i polostín, vyhovuje mu propustná půda a dobře zapěstovaná rostlina nevyžaduje žádné složité pěstitelské kejkle. Navíc může fungovat jako velký keř, menší strom nebo součást volně rostoucího jedlého živého plotu.

A nůžky? Tady je můžete většinu času nechat v kapse. Dřín nepotřebuje pravidelný hluboký řez. Stačí odstranit poškozené nebo nevhodně rostoucí větve.

Pokud vybíráte dřín především pro sklizeň, dívejte se po velkoplodých ovocných odrůdách. Rozdíl mezi běžným semenáčem a odrůdou vyšlechtěnou na velikost a kvalitu plodů je při sklizni docela znát.

Kdouloň – vůně, která provoní půl domu

‍Kdoule zná podle jména leckdo. Když ale položíte na stůl skutečný plod, těch, kteří jej bezpečně poznají, už není mnoho.

Kdouloň obecná (Cydonia oblonga) je krásný menší ovocný strom. Na jaře kvete velkými růžovobílými květy a na podzim dozrávají žluté, podle odrůdy jablkovité nebo hruškovité plody. A voní. Opravdu hodně. Mísa kdoulí udělá z bytu parfumerii.

Syrová kdoule vás ovšem příliš nenadchne. Dužnina je tvrdá a trpká. Kouzlo začíná až v kuchyni. Kdoule při tepelné úpravě změknou a jsou výborné na želé, marmelády, kompoty, sirupy nebo tradiční kdoulový sýr.

Kdouloň má ráda slunné, teplé a pokud možno chráněné místo. Nejlépe prospívá v hlubší, úrodné půdě, která dokáže držet vláhu, ale není zamokřená.

Řez kdouloně nebývá náročný. U mladého stromku založíme pěknou vzdušnou korunu, později většinou stačí odstranit suché, poškozené a zahušťující větve.

A ještě jedna drobnost: kdouloň není totéž co kdoulovec. Kdoulovce (Chaenomeles) známe především jako nižší, bohatě kvetoucí okrasné keře. Také jejich plody lze zpracovat – babičky jimi v kuchyni nahrazovaly nedostupné citrony. Pokud ale hledáte strom obsypaný velkými voňavými plody, chcete právě kdouloň.

Mišpule – ošklivé káčátko mezi ovocem

‍Přiznejme si, že v soutěži o nejfotogeničtější ovoce by mišpule pravděpodobně nevyhrála. A po dozrání už vůbec ne.

Přitom jde o ovoce s velmi dlouhou historií pěstování, které bylo v Evropě kdysi mnohem známější než dnes. Strom sám je krásný – má širokou korunu, na jaře velké bílé květy a na podzim pěkně vybarvené listy.

Čerstvě sklizené mišpule jsou tvrdé a svíravé. Aby byly dobré, musí projít procesem, kterému se říká hniličení. Plody postupně změknou, dužnina zhnědne a teprve tehdy získá sladkou, aromatickou chuť.

Často se říká, že mišpule musí přemrznout. A je to jedna z možností, jak se dopracovat ke sladké dužnině. Mráz proces urychlí, ale sklizené plody můžeme nechat dozrát a změknout také při skladování. Pak je můžete jíst rovnou lžičkou nebo zpracovat do tradičních povidel, originálních dezertů či likéru.

Mišpule je nenáročný strom, kterému vyhovuje slunce a běžná, přiměřeně úrodná půda. Ani řezem ji není nutné příliš trápit. Po zapěstování koruny se řeže jen málo – a pozor, plodí na koncích kratších výhonů, takže příliš horlivý zahradník může s nůžkami odstranit právě to, na čem chtěl sklízet.

Muchovník – borůvka bez kyselé půdy

‍Muchovník měl v posledních letech ze všech našich dnešních kandidátů asi nejlíp zvládnutý marketing. V zahradnictvích se často objevuje pod označením indiánská borůvka. S borůvkou ale botanicky nemá mnoho společného.

Muchovníky (Amelanchier) jsou velké keře nebo menší stromy a v zahradě jsou zajímavé prakticky celý rok. Brzy na jaře bohatě bíle kvetou, začátkem léta dozrávají modrofialové plody a na podzim se listy výrazně vybarvují. Plody lze jíst rovnou z keře, přidat do koláčů, zavařovat nebo z nich udělat džem. A proti skutečným borůvkám mají pro řadu zahrad jednu velkou výhodu: nepotřebují kyselou půdu.

Muchovníky jsou přizpůsobivé, dobře rostou na slunci i v lehkém polostínu a zvládnou různé typy půd, pokud nejsou dlouhodobě podmáčené.

Muchovník proto rádi používáme i tam, kde nechceme vytvořit samostatný ovocný kout. Je hezký natolik, že obstojí mezi okrasnými dřevinami, a současně může tvořit součást jedlého živého plotu nebo volné keřové skupiny.

Má pouze jednoho velmi schopného konkurenta při sklizni. Ptáky. Jakmile zjistí, že muchovník dozrává, bývají překvapivě dochvilní. Pokud tedy plánujete kompot, doporučujeme nespoléhat na heslo ZÍTRA TO OTRHÁM.

Zimolez kamčatský – první ovoce sezóny

‍Další borůvka, která není borůvka.

Zimolez kamčatský, dnes prodávaný také jako kamčatská borůvka, patří k druhu Lonicera caerulea var. kamtschatica. Je to mimořádně odolný ovocný keř a jeho největší kouzlo spočívá v tom, jak brzy přichází úroda.

Protáhlé modré plody totiž dozrávají už na přelomu jara a léta – v době, kdy se většina ovocných keřů na hlavní sezónu teprve připravuje. Chuť závisí na odrůdě, ale u dobrých kultivarů je příjemně sladkokyselá.

Na rozdíl od kanadských borůvek zimolez kamčatský nevyžaduje silně kyselou půdu a jeho květy i samotné rostliny jsou velmi odolné vůči chladu. Je tu ale jedno důležité ALE – pokud chcete opravdu sklízet, nevysazujte jednu osamělou rostlinu. Zimolezy potřebují k dobrému opylení jinou geneticky kompatibilní odrůdu, která kvete ve stejném období. Při nákupu proto vybíráme rovnou vhodnou dvojici nebo více odrůd.

První roky můžeme nechat keře volně růst. U starších rostlin časem přijde na řadu lehké prosvětlení a obnova starších větví.

Bez černý – starý známý v nové roli

‍„Před heřmánkem smekni, před bezem klekni,“ říká staré české pořekadlo.

Bez černý (Sambucus nigra) asi nemůžeme označit za neznámou rostlinu. Naopak. Roste podél cest, na mezích, ve starých zahradách i tam, kde jsme jej rozhodně nesázeli. Jako cíleně pěstovanou ovocnou dřevinu jej ale používáme překvapivě málo.

Přitom zužitkovat se dá hned dvakrát. Na přelomu jara a léta sklízíme voňavá květenství na sirup, limonádu, čaj nebo kosmatice. Koncem léta přicházejí na řadu bezinky, ze kterých lze připravit šťávy, sirupy, želé, likéry nebo třeba bezinková povidla. Plody používáme dobře vyzrálé a tepelně zpracované. Nezralé plody ani další zelené části rostliny do kuchyně nepatří.

Bez je rychle rostoucí, odolný a rozhodně není žádná zahradní princezna. Pokud jej ale pěstujeme pro sklizeň, ocení úrodnější půdu a dostatek vody.

Právě u bezu si užijeme i trochu práce s nůžkami. Bez snese pravidelný a poměrně razantní řez. Plodí na mladém dřevě, takže postupným odstraňováním nejstarších větví udržujeme keř mladý, přístupný a produktivní.

Pokud nechcete divoký bez od polní cesty, existují samozřejmě také ovocné odrůdy vyšlechtěné na velikost květenství a plodů, některé zaujmou i barevností a tvarem listů, které připomínají krajku.

Morušovník – strom, pod kterým raději neparkujte

‍Jsou druhy drobného ovoce, které vám zelinář prodá v úhledné krabičce. A pak jsou moruše. Ty je nejlepší jíst přímo ze stromu.

Morušovníky (Morus) jsou krásné, dlouhověké stromy s širokou korunou a velmi sladkými plody připomínajícími protáhlé ostružiny. Pro kvalitu ovoce je ceněný především morušovník černý (Morus nigra). Jeho tmavé plody jsou sladké, šťavnaté, aromatické a mají příjemnou kyselinku.

Je tu ovšem drobný provozní problém. Zralá moruše se po dopadu promění v cosi mezi marmeládou a textilním barvivem. Morušovník proto nevysazujte nad terasu z bílého kamene, vedle parkovacího místa ani těsně u cesty, po které hodláte chodit v letních sandálech. Zato v trávníku, sadu nebo ve větší přírodní zahradě může být nádherným solitérním stromem.

Černý morušovník má rád slunné a teplejší stanoviště chráněné před studenými větry. Časem může vytvořit skutečně rozložitý strom, takže mu dopřejeme dostatek prostoru už při výsadbě. Je samosprašný, takže kvůli plodům nemusíme pořizovat druhý strom.

S řezem zacházíme střídmě. Morušovníky mohou při nevhodném termínu silně krvácet, proto se větší zásahy nedělají na jaře při proudění mízy. Doporučit můžeme řez od pozdního léta do podzimu.

A pokud máte malou zahradu? Neházejte moruši hned přes palubu. Existují i méně vzrůstné kultivary a tvary vhodné do omezenějšího prostoru. Jen si při nákupu opravdu ověřte, co z malé sazenice jednou vyroste.

Rakytník – krásný, kyselý a trochu ozbrojený

‍Na závěr něco pro zahradníky, kteří mají rádi rostliny s charakterem.

Rakytník řešetlákový (Hippophae rhamnoides) je neuvěřitelně odolný keř. Stříbřité listy, záplava oranžových plodů a schopnost prospívat i na chudších, suchých a propustných půdách z něj dělají zajímavou užitkovou i okrasnou dřevinu.

Plody jsou výrazně kyselé a aromatické. Nejčastěji se zpracovávají na šťávy, sirupy, džemy nebo pyré a rakytník je známý také vysokým obsahem vitaminu C.

Před výsadbou je ale potřeba vědět dvě věci. Za prvé: rakytník je dvoudomý. Samčí a samičí květy rostou na různých rostlinách, takže pro úrodu potřebujeme samičí rostliny a k nim alespoň jednoho vhodného samčího opylovače. Jeden samec zvládne opylit několik samic. A za druhé: rakytník se umí rozrůstat kořenovými výmladky. Místo mu proto vybírejte s rozmyslem.

A sklizeň? Kdo někdy sbíral měkké rakytníkové bobule mezi kolci – a ano, botanicky správně jsou to právě kolce, tedy trny vzniklé přeměnou výhonů – ví, proč existují nejrůznější pěstitelské triky včetně sklizně celých větviček. Rakytník lze také postupně zmlazovat a dobře snáší obnovu starších výhonů. Takže ano – právě tady se ty nůžky z našeho úvodu budou opravdu hodit.

Jedlá zahrada nemusí být jen sad

‍Možná je právě tohle na méně známých ovocných druzích nejzajímavější. Nemusíme pro ně budovat zvláštní část zahrady.

Dřín může být součástí volně rostoucího živého plotu. Muchovník nádherným vícekmenným stromem u terasy. Kdouloň nebo mišpule soliterou v trávníku. Zimolezy se vejdou i do malé zahrady, bez může zaclonit méně půvabný kout a morušovník jednou vytvoří strom, pod kterým bude příjemné sedět celé léto – tedy pokud si židli neposunete přímo pod dozrávající plody.

Právě jedlé keře a stromy nám dovolují spojit užitkovou a okrasnou část zahrady, místo abychom je od sebe přísně oddělovali. A nemusíme samozřejmě vysadit všech osm druhů. Vyberte si ten, pro který máte správné podmínky a jehož plody opravdu využijete. Protože ani sebeodolnější ovocná dřevina není příliš praktická, pokud každé září stojíte nad plným košem a přemýšlíte, komu ho tentokrát nenápadně necháte přede dveřmi. Pokud ale rádi zavařujete, zkoušíte nové chutě nebo chcete, aby zahrada nebyla jen krásná, ale také jedlá, stojí za to dát některému z těchto trochu opomíjených druhů šanci.

Třeba pak za pár let zjistíte, že obyčejná jablka sice pořád milujete – ale sklenička dřínkové marmelády, vůně kdoulí ve spíži nebo první hrst zimolezu na začátku léta má přece jen něco do sebe.

A nůžky? Ty mějte nabroušené. Zahradník je dříve nebo později potřebuje vždycky.